Historie obce

První historický záznam z roku 1274 uvádí, že vladyka Čechan nechal postavit tvrz, ve které hospodařil. Po něm se obec nazývala Čechany, vladyka sám se později psal Čechan z Miřetic. Podle dalších dokladů předal vladyka Čechan Miřetice šlechtickému rodu Braunů, kteří zde hospodařili až do roku 1440. Braunové pak předávají Miřetice českému šlechtici Vaňkovi, který měl svůj znak a později hospodařil ve Vlašimi. Vaňkův znak měl dvě supí hlavy, které ještě před padesáti lety zdobili vlašimskou zámeckou bránu. Není náhodou, že právě Vaňkův znak byl inspirací pro znak obce Miřetice.

Na základě spolupráce s heraldikem panem PhDr. Zdeňkem Kubíkem vznikla současná podoba znaku obce Miřetice. O udělení znaku obci Miřetice rozhodl Parlament České republiky dne 2. července 2024.

Dále vlašimské dějiny zaznamenaly v roce 1468 tak zvaný Kmetí dvůr, který trval v Miřeticích až do roku 1550, kdy byl rozdělen na čtyři menší dvory a převzali je svobodníci: Zikmund z Miřetic, Jan Lečko z Miřetic, Tomáš ze Chmelného a Martin růžek z Rovného.

Zápis z Berní ruly české z roku 1665 zaznamenává, že v Miřeticích hospodaří následující svobodníci, a to již v devíti hospodářstvích. Anna Růžková, Havel Růžek, Václav Holub, Martin Popelák, Václav Kalina, Šimon Krejčí, Bartoloměj Lejčko, Jakub Lejčko a Matěj Čáp.

V 18. století byla ves hodně zalidněná, byly zde tři hospody, a to v číslech 1., 21. a 30, dva obchody se zbožím, dále krejčí, švec, kožešník, truhlář, sklenář, dva tkalci a kovář.

Po vytvoření správních celků, patřila naše vesnice do společné obce s Chmelnou, Tiskem a Bukovou. Tento stav trval až do roku 1919, kdy se naše vesnice od ostatních oddělila a dodnes jsme samostatnou obcí.

První světová válka zastavila celkový rozvoj vesnice, do války odešlo 46 mužů, z nich se jich 9 nevrátilo. Na jejich památku v roce 1930 byl postaven ze sbírek od občanů památník padlým.

Druhá světová válka přinesla mnohá utrpení.

V roce 1948 se zavádí do vsi telefon a byl zakoupen rozhlas. V roce 1955 byla ze staré pastoušky vybudována škola, byla provedena kanalizace, obnovilo se pět rybníků, rozšířila se silnice a byly opraveny všechny komunikace. V roce 1959 bylo založeno JZD. V roce 1974 byla postavena nová prodejna, upraven parčík s parketem, stavěla se silnice do Malovid, přičemž na všech vozovkách byl asfalt.

Škola v Miřeticích

Dne 1. září 1955 došlo ke slavnostnímu zahájení výuky s paní učitelkou Janou Štecherovou. Do školy nastoupili i žáci, kteří do té doby navštěvovali školy ve Zdislavicích a Borovnici. Školní rok podle kroniky zahájilo 22 dětí, ale podle sestavených seznamů zahajovalo pravděpodobně 27 dětí. V roce 1958 bylo zapsáno více jak 30 dětí, byla tedy otevřena další třída s třídní učitelkou Ludmilou Štecherovou, švagrovou již učící Janou Štecherovou. Učilo se na směny, tedy ráno i odpoledne.

V první polovině 70. let začal ONV prosazovat názor, že škola je neefektivní, podmínky pro výuku nejsou dobré, a že by se škola měla uzavřít. Koncem srpna 1979 místní samospráva podlehla intenzivnímu nátlaku ze strany ONV a historie této školy končí.

Posledních 50 let v Miřeticích

V roce 1974 se konala oslava 700 let od první písemné zmínky o obci Miřetice. Od této doby se mnoho změnilo. Zemědělské družstvo Miřetice bylo sloučeno do družstva Zdislavice. Vlivem nástupu mechanizace se počet pracovních sil v zemědělství snižuje.

Obec se v této době snaží o svůj rozvoj. Finanční rozpočty jsou malé a tak budování obce je řešeno tzv. Akcí „Z“, což znamená zdarma.

Přesto se podařilo v 80. a 90. letech mnoho vybudovat. Hlavní akcí bylo vybudování vlastního vodovodu, který byl uveden do provozu v roce 1987. Byla budovaná kanalizace, probíhaly opravy a obecních budov a zařízení.

V obci probíhá soukromá výstavba rodinných domů. V 80 letech bylo v Miřeticích 50 čísel popisných.

Po revoluci v roce 1989 dochází ke změně. Místní národní výbor je nahrazen obecním zastupitelstvem. Z předsedy místního národního výboru se opět stal starosta.

Pokračuje nadále budování obce. Je provedena částečná rekonstrukce obecního úřadu, oprava kapličky, výstavba hřiště a komunikací.

Po vstupu republiky do EU se finanční situace zlepšila vlivem možnosti čerpání strukturálních fondů. Bylo umožněno realizovat další projekty v obci.

Touto cestou byla postavena víceúčelová sportovní hala, rozšíření obecního úřadu, hasičská zbrojnice, pozemková úprava a vybudování komunikací včetně výsadby alejí.

Po roce 2000 do dnešní doby došlo k velké výstavbě rodinných domů. Tím se také významně zvýšil počet obyvatel obce.

Tato skutečnost s sebou přináší další výzvy. Ať už se jedná o zvyšující se potřebu zásobování pitnou vodou nebo na druhé straně likvidaci odpadních vod.

Osobnosti se vztahem k obci Miřetice

Karel Filip (1808 – 1855)

hudební pedagog

Karel Filip za života působil v Budapešti, jako profesor hudby. Byl pochován ve Zdislavicích. Jeho opuštěný pomníček byl před padesáti lety přemístěn ze zdislavského hřbitova ke Kapličce v Miřeticích, aby všem dalším generacím připomínal, že český muzikant nepůsobil jen doma, ale také daleko od domova. Dvojitý kříže na pomníku pochází ze 17. století. Dlouhá léta zdobil dřevěnou zvoničku, která stála na návsi od roku 1852. Roku 1939, byla zvonička zbourána a na jejím místě postaven kostelík.

 Nápis na náhrobku:

„KAREL FILIP, Profesor v konservatorium a spoluoud hudebního zboru národního divadla v Pestu, narozen v Miřeticích, 11. břez. 1808, + 26. břez. 1855.

Blaho zvěčnělé duši jeho.

Pomník tento zřízen nákladem dotčeného zboru.“

Filipovi v Miřeticích č. 1 bydleli na Vršku za Vondráčkovými, na jejich dnešní zahradě. Karel měl sourozence Tomáše Filipa (1810), Annu (1812), Františku (1815), Kateřinu (1818) a Jakuba (1821). Další osudy rodu zatím nebyly zmapovány.

Václav Vošický (1870 – asi 1950)

kněz

Pocházel z Miřetic u Vlašimi č.p. 7 (arcidiecéze pražská)

Vysvěcen byl v Litoměřicích 1897 a byl ustanoven kaplanem v Dolním Jiřetíně.

Koncem 19. století sloužil mše sv. i v Miřeticích a ve Chmelné.

Další zápisy o jeho působení z Českobudějovické diecéze, kde působil:

• Čížová, capellanus, hosp. 8.7.1901
• Drahenice, administr. Interc. 1.10.1912
• ibid., Parochus 1.2.1913
• Černívsko, Parochus, 1.7.1916
• Notarius episc., 25.7.1921
• Po roce 1945 žil v Arnolticích u Děčína

Jeho další osudy nejsou známy.

Odkazuje na něho obraz v miřetické kapli.

Vladimír Vondráček (1895 – 1978)

psychiatr

Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc. (1895–1978) byl přední český psychiatr. Je pokládán za jednoho ze zakladatelů české lékařské psychologie, psychofarmakologie, dietetiky a psychiatrické sexuologie.

Kromě toho byl významným popularizátorem psychiatrie a souvisejících věd a zasloužil se o integrování duševně chorých do běžného života.

Je autorem asi 225 studií a knih, z nichž zřejmě nejznámější je jeho práce Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, za pozornost stojí také jeho třídílné Paměti, ve kterých také zmiňuje Miřetice, odkud rodem pocházel.

Je mu připisováno množství humorných příhod a bonmotů, např.:

• Padesátka je věk, kdy se člověk v poměrném mládí dožívá úctyhodného stáří.
• Zkoušel jsem lék na nejlevnějším pokusném zvířeti, totiž na sobě.
• Lázně? Nejsem natolik zdráv, abych mohl absolvovat celý lázeňský režim.
• Na svých 65. narozeninách prohlásil: „Stáří má mnoho předností…“, pak následovala pauza, která trvala jen patnáct vteřin, ale zdála se čtvrthodinová. Po ní si řečník odkašlal a pravil: „Momentálně si ale na žádnou nevzpomínám.“
• Někteří lékaři slouží lidem, někteří lidu, někteří lidstvu, někteří člověku. Já se dám léčit raději od těch posledně jmenovaných.

(Více na internetu)

Jaroslav Ptáček (1928 – 2016)

kněz

Jaroslav Ptáček OCr (5.4.1928 – 15.11.2016)

Osobní arciděkan, čestný komendátor Rytířského řádu Křižovníků s červenou hvězdou, nositel papežského vyznamenání Pro ecclesia et pontifice.

Narodil se v Miřeticích u Vlašimi v selské rodině. Studoval v Praze na Arcibiskupském gymnáziu, studium dokončil na Jiráskově gymnasiu v Praze v roce 1947. Byl přijat do kněžského semináře v Praze-Dejvicích, vystudoval Katolickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze a dne 29. června 1951 přijal v katedrále v Praze kněžské svěcení. Bylo to v době, kdy vládnoucí komunistická strana pořádala tažení proti katolické církvi a víře vůbec.

Po dokončení studií byl v roce 1952 ustanoven administrátorem v Neveklově a v Maršovicích. Pro tlaky ze strany místní samosprávy v Neveklově musel odejít do Svojšic u Kolína.  Poté působil od roku 1955 v Radnicích u Rokycan a od roku 1977 v nedalekém Zbiroze.

Odtud odešel za ne zcela snadných okolností v roce 1986 (tedy ve svých 58 letech) na faru v Unhošti u Kladna.

Dne 28. 3. 1988 byl jmenován osobním arciděkanem. Po sametové revoluci se zasloužil o obnovení tradice svatováclavských poutí na Budeč. 3. národní pouť na Budči v září 1992 patřila díky přítomným osobnostem k nejvýznamnějším (nuncius Mons. Coppa, premiér Klaus a rektor UK Radim Palouš).

V letech 1991 – 1996 byl Jaroslav Ptáček okrskovým vikářem kladenského vikariátu. Od roku 1989 se podílel na založení a činnosti křesťanské humanitární organizace Concordia. Pečoval o duchovní stránku pietního místa v Lidicích a podílel se na založení tamějšího ekumenického střediska sociálních služeb Oáza. Dále pečoval o obnovu a rozvinutí odkazu významných míst našich dějin – Budče a Tetína. Byl propagátorem poutí na Hrádek u Vlašimi, Hájek u Prahy a na Žlábek u Bratronic. Pečoval o kapli ve Velké Dobré. Byl neúnavným šiřitelem úcty k národním patronům, zejména k sv. Anežce České. Napsal  dvě publikace: Křížová cesta se sv. Anežkou Českou a Novéna ke sv. Anežce České.

V roce 1990 vstoupil do Řádu křižovníků s červenou hvězdou a o čtyři roky později, 22. 9. 1994,  složil slavné řeholní sliby. Od roku 2008 působil jako administrátor farnosti u hlavního řádového kostela sv. Františka z Assisi v Praze na Starém Městě (přímo u Karlova mostu) a jako novicmistr a představený noviců a kleriků tohoto řádu.

Dne 25. 11. 2015 mu bylo za celoživotní obětavou pastorační službu a za mimořádné zásluhy v Rytířském řádu křížovníků uděleno papežské vyznamenání Pro ecclesia et pontifice.

června 2016 oslavil 65 let svého kněžství. Byl také v kontaktu se svými příbuznými a přáteli na Vlašimsku a rád v našem kraji také slavil mše svaté.

Při své kněžské službě se řídil větou svého spirituála ze semináře, pozdějšího biskupa Mons. Jana Lebedy: Jenom lidé vnitřně bohatí, duše opravdu knížecí, jsou pravými dárci a rozsévači úrod, které neklamou.